Ne k bohům, to k tobě své ruce vzpínám, mé Slunce, připnuté nad obzorem poskládaným z letmostí doteků a vůně léčivých heřmánků...

Děkuji za každý nový den, kdy ráno mohu vstát a obléknout se do průhledného nádechu svítání tam za oknem i v nás.

Děkuji za rozprostření krásy všude kolem sebe i za to, že se jí mohu dotýkat a pokaždé si ponechat kousek z ní ve svých dlaních pro případ pohlazení druhých.

Děkuji za zpěv ptáků v korunách stromů, který rezonuje s rytmem pradávných bubínků mé duše a neustále mi připomíná, jak velkou roli má v životě lidí hudba vpletená do slov básníků.

Děkuji za pohled na cesty, které se klikatí povrchem mé země i mým životem. Jsou cesty časté a cesty z mála a zvláštní je pocit, že já na všech s vámi stála.

Děkuji za něhu rostlin, kterou odezírám, snímám a beru si za svou s přesvědčením, že nejsme v podstatě ničím jiným než právě onou květinou, co svou tvář za sluncem otáčí, aby přežila stíny.

Děkuji za louky a voňavé stráně i za moře vlnícího se mladého obilí, podle něhož by měly tančit v jemné ladnosti ruce všech dívek i žen, to proto, aby svět byl křehčí.

Děkuji za vůni vody v mracích, která je pro mne symbolem smývání emocionálních zátěží a nadbytečností, které zůstaly za námi jak osamocený strom v polích.

Děkuji za existenci obzorů a dálek, které mě učí, co je to blízkost, jež se vymyká jakýmkoliv měřítkům vzdáleností.

Děkuji za přesvědčení, že všechno potřebné mám, a že nepotřebuji nic víc, než jen dávat, nikoliv brát.

Děkuji, že cítím lásku a touhu žít v úsměvu i v slzách, které jsou od sebe neoddělitelnou součástí všech našich životů, tak jako dva propletené prstýnky z trávy.

Děkuji za všechno i za nic, nikomu a všem.

/ukázka z knížky/