PAPÍROVÁ VLAŠTOVKA
Soňa Šmejcová
O KNIZE
Kniha Papírová Vlaštovka je sbírkou drobných úvah, filozofických postřehů a krátkých poetických příběhů o tom, jak důležitá je v životě člověka krása a ještě důležitější je umění ji vnímat. Vše, o čem autorka píše, je čtenáři důvěrně známé, přesto je vystaven novým a neotřelým úhlům pohledu na zcela všední momenty, které nás utvářely od dětství až po čas, kdy se člověk prvně ohlíží zpět. Vedle motivů promarněných snů, upozaděných citů a povrchního náhledu na život je nastíněna jako cesta láska a odhodlání najít sami sebe, a to především v propojení s přírodou a pochopením souvislostí uvnitř vlastních letokruhů života.
Autorka si pro vykreslení atmosféry pohrává mnohdy jen s pouhými náznaky a letmostí, díky nevídané bohatosti slovních spojení a obrazotvornosti míří lehce, ale neodvratně pod kůži a čtenář tak získává dojem, že jde o jakýsi záznam jeho vlastních pocitů, snů i nejtajnějších tužeb. Kniha Papírová Vlaštovka se tak stává nejen průnikem do labyrintu lidského nitra, ale především inspirací a lékem pro ty, co touží po naplnění, doteku a porozumění.
CO ŘÍKAJÍ ČTENÁŘI...
UKÁZKY Z KNÍŽKY
ProCITání
Stála kousek od okna a přes sklíčka svých myšlenek pozorovala svět. Připadal jí tak zvláštně matný. Ještě stále k němu vztahovala své ruce, ještě stále dokázala snít, i když se přistihla, že svou víru v sebe halí v posledních dnech do huňaté šály, aby v ní nevychladla. Obličej měla posetý pihami, jež svým nahodilým seskupením připomínaly malá souhvězdí uprostřed tváře. Ale nebyl nikdo...
Světýlko v závějích
Sníh se snášel z mraků do ticha lesů, na podvečerní stráně i na střechy našich životů. A také na starou trnku v úbočí skal, k níž někdo umístil do prostoru vzniklého z obtěžkaných větví skleničku z průhledného skla, ve které plápolala svíčka. Nenápadný malý plamínek vykouzlil ve sněhu magický bod, jenž přitáhl mou pozornost i mou fantazii. Jako by něco v jiskření vzduchu nabádalo: Skloň se níž.
VELIKOST ČLOVĚKA NESPOČÍVÁ V TOM, ŽE SE NATÁHNE PŘES PLOTY, DOMY, HORY A PAK S HLAVOU NAD MRAKY OČEŠE HVĚZDY. VELIKOST ČLOVĚKA SE RODÍ V MALÝCH OBYČEJNÝCH CHVÍLÍCH, KDY SE V REŽIMU SEDMIKRÁSKY DOKÁŽE CHOVAT JAKO SAMO SLUNCE.
O AUTORCE
Soňa Šmejcová se narodila v krajině na pomezí Českého Švýcarska a Lužických hor a v tomto malebném prostředí žije dodnes se svou rodinou. V roce 1996 vystudovala na Karlově univerzitě obor český jazyk a výchovné poradenství, vnitřní svět dětí se jí stal na několik let nenahraditelným pramenem poznávání. Před nedávnem se však vydala jinou cestou a její touha dotýkat se druhých nezmizela, nýbrž vyvrcholila vydáním knihy Papírová Vlaštovka, o níž sama říká:
„Každá knížka si po dopsání žije svým životem. Nedá se předem odhadnout, co v druhých probudí. Někdy se chceme jen zastavit a dotknout toho, co v nás volá po kráse a naplnění, jindy potřebujeme nalézt kousek vlastního příběhu. Mezi autorem a čtenářem se tak odvíjí neviditelné pouto, které rozhodně nekončí za posledním slovem. Proto bych si přála, abyste tuto knížku vnímali jako malbu na stěnách skal, kdy jednotlivé obrazy jsou tvořeny také z vašich otisků."
MODLITBA K SLUNCI
Děkuji za každý nový den, kdy ráno mohu vstát a obléknout se do průhledného nádechu svítání tam za oknem i v nás.
Děkuji za rozprostření krásy všude kolem sebe i za to, že se jí mohu dotýkat a pokaždé si ponechat kousek z ní ve svých dlaních pro případ pohlazení druhých.
Děkuji za zpěv ptáků v korunách stromů, který rezonuje s rytmem pradávných bubínků mé duše a neustále mi připomíná, jak velkou roli má v životě lidí hudba vpletená do slov básníků.
Děkuji za pohled na cesty, které se klikatí povrchem mé země i mým životem. Jsou cesty časté a cesty z mála a zvláštní je pocit, že já na všech s vámi stála.
Děkuji za něhu rostlin, kterou odezírám, snímám a beru si za svou s přesvědčením, že nejsme v podstatě ničím jiným než právě onou květinou, co svou tvář za sluncem otáčí, aby přežila stíny.
Děkuji za louky a voňavé stráně i za moře vlnícího se mladého obilí, podle něhož by měly tančit v jemné ladnosti ruce všech dívek i žen, to proto, aby svět byl křehčí.
Děkuji za vůni vody v mracích, která je pro mne symbolem smývání emocionálních zátěží a nadbytečností, které zůstaly za námi jak osamocený strom v polích.
Děkuji za existenci obzorů a dálek, které mě učí, co je to blízkost, jež se vymyká jakýmkoliv měřítkům vzdáleností.
Děkuji za přesvědčení, že všechno potřebné mám, a že nepotřebuji nic víc, než jen dávat, nikoliv brát.
Děkuji, že cítím lásku a touhu žít v úsměvu i v slzách, které jsou od sebe neoddělitelnou součástí všech našich životů, tak jako dva propletené prstýnky z trávy.
Děkuji za všechno i za nic, nikomu a všem.
.