SVĚTÝLKO V ZÁVĚJÍCH

Sníh se snášel z mraků do ticha lesů, na podvečerní stráně i na střechy našich životů. A také na starou trnku v úbočí skal, k níž někdo umístil do prostoru vzniklého z obtěžkaných větví skleničku z průhledného skla, ve které plápolala svíčka. Nenápadný malý plamínek vykouzlil ve sněhu magický bod, jenž přitáhl mou pozornost i mou fantazii. Jako by něco v jiskření vzduchu nabádalo: Skloň se níž. Nedokázala jsem se ubránit představě existence jakéhosi utajeného zákoutí v trnkovém mezivětví, kam před mrazem namísto ptáčete někdo vložil svůj sen o smyslu života, o kráse i o štěstí.

Z dálky to vypadalo, že je to jen kousek zhmotnělé něhy, co spadla odkudsi z hvězd do keřů, nebo snad zatoulané kouzlo z pohádky od Andersena, kterou někdo někde v dálce zrovna četl svým dětem před spaním. Ale ono to bylo něco víc, řetězení krásna ve světě bez hranic, kde se předpřítomnost neznámého člověka změnila v pohlazení na duši.

Naše slova i vše, k čemu přiložíme ruce, nekončí u domnělých omezení, které jsme se naučili vnímat, ale energie v nás nás dalece přesahuje a je tím, čemu se obecně říká láska. Naše přesahy se dějí, i když o nich sami leckdy nemáme ani ponětí. Pokaždé když si je ale uvědomíme, násobíme svou podstatu lidství, a to i v době, kdy můžeme mít zrovna pocit, že jsme sami vyhaslí.

Nikdy doopravdy nevíš, jak moc a jak silně se může otisknout zlomek tvého příběhu do duševlání jiného člověka. Nikdy nevíš, kdo díky tobě za rohem vstává...

Světýlko uprostřed sněhů má sílu podnítit v nás obraz letmého jinotaje, jenž k nám v metaforách moudrosti tiše promlouvá:

Existuje světlo na zemi, které druhým krátí dálky a obzor mění v práh.

Existuje světlo na zemi, co se pro druhé i během noci mění v slunce.

Existuje světlo na zemi a jeho jedinou pravdou je, že ať jsi, kdo jsi, nikdy ho neztratíš.

To ty jsi to světlo, ty jsi ta zem,

k níž druhý přiléhá, kdykoliv se cítí unaven,

daleko od svých snů

a sám...